Dolů

Korok

Do brány státního statku vjel netrpělivě očekávatý těžký trambus - řidič zacouval k dřevěné rampě.Špalíř zvědavích zaměstnanců už tady stál připravený, někteří přistoupili, že obklopí zadní stěnu.Zevnitř se ozýval dupot - vedení podniku se rozhodlo přikoupit další koně, poprvé si trouflo na anglické plnokrevníky.Na rampu však vyšla dvě zaostalá, nemocná zvířata.

V roce 1964 se na hřebčín v Motěšicích na Slovensku lepila smůla: ve stodolách se tak tenčili zásoby, že zanedlouho nebylo čím krmit ani stlát.Po té byl jeden ročník mladých koní zasažen prudkým střevním katarem.Kdo mohl, pomáhal - vůz s náhradním krmením vyjel i z Židlochovic u Brna.Slovenští chovatelé se raději rozhodli že některé zesláblé plnokrevníky rozprodají.Židlochovičtí ke slámě a senu taky přidali 20 000 korun.Odváželi si za to dva dvouleté plnokrevníky, Koroka a Kamoše.Byly to ryzáci i navíc polobratři.Koníci byli v opravdu bídném stavu, vyžadovali péči ve dne v noci.Potřebovali dohled, léky, dobře stravitelnou ovesnou kaši, kvalitní seno, zábaly.Jakmile se koníci zotavili, vyvedl je ošetřovatel na pastvu.Ryzáčkové postupně začali přibírat na váze.Když dosáhli 3 let, byli to už dva silní, vyrovnaní hřebci.Židlochovští je protáhli tréningem, dokonce je přihlásili na start v Uherském Ostrohu.V rovinném závodě tehdy zvítězil Kamoš, ale bylo to poprvé a naposledy kdy spolu běželi.Korok doběhl druhý.Krátce na to se u Kamoše projevili příznaky další nemoci.Kůň přestal žrát, zřejmě trpěl neůprosnými bolestmi, nic nezabíralo.Jeho trápení nemilosrdně ukončila až smrt.Výsledek veterinární pitvy zněl: rozklad ledvin.Ve stáji tak z plnokrevné dvojice zůstal už jen jeden - zdálo se že ten horší.Korok totiž byl znám vrozenou vadou - pravou přední nohu měl přikleklou a od karpálního kloubu silně vytočenou do strany.Naděje Židlochoveckých poklesli téměř na nulu.V hloučku soucitných ošetřovatelů, kteří koníka obklopovali zde byl mladý Václav Chaloupka:viděl, že koník je postižený, ale chová se čiperně, v práci je ochotný a do tréningu se přímo hrne.

Osedlal si ho a začal s ním pravidelně jezdit, dokonce skusil ať skočí přes překážku - vypadalo to, že doskakuje na všechny čtyři.Dával bedlivý pozor, aby neupadl, šikovně se vyhýbal zraněním.Pokud se škrábl musel být hned ošetřen - stál smutně na třech, zafačovanou nohu měl pokrčenou.

Dokázal být ohleduplný, jak k sobě tak k jezdci: stalo se že s Chaloupkou zapadli do hluboké závěje sněhu, Korok zalehl svému jezdci nohu - trpělivě, kavalírsky pak čekal, až se jezdec vyprostí, teprve po té na mlasknutí vstal.Se svou bystrou povahou nazbíral za sezónu tolik zkušeností a kuráže, že mu Chaloupka říkal profesor.V tréningu zpravidla nepředváděl čeho je schopen, šetřil si síly, jako by věděl že tady ještě o nic nejde.Zato na překážkách v dostizích ukázal jak bojovné má srdce, nikomu nedaroval ani centimetr, tuhý boj hlava nehlava.Kolikrát sváděl až na samotnou cílovou čáru.

V roce 1969 už si dvojice Chaloupka - Korok v přípravných závodech vedly tak úspěšně, že Židlochovský statek podal přihlášku do vrcholného překážkového dostihu - Velké Pardubické steeplechase.Jedenadvacetiletý Václav Chaloupka, který se na nejtěžším závodě tiše rozkoukával a sedmiletý hřebec s křivou nohou - kdo by na ně vsadil? Vědomí, že naopak od nich nikdo nic nečeká, se naopak stalo jistou výhodou:Chaloupka šel na start klidný, už jenom absolvovat celý kurz považoval za úspěch.

Pole devatenácti koní, včetně toho loňského Dresdena, vyrazilo od startu, ostrým tempem se vydalo na skoro 7 kilometrů dlouhou trať přes celou sérii těžkých skoků. Na čtvrtou nejobávanější překážku Taxisův příkop,vedl Chaloupka Koroka na opatrné sedmé pozici: hřebec se mohutně odrazil, odrazil se osm metrů, proletěl vzduchem nad hrozivou propastí, rychle podsunul zadek a pokračoval dál!!!Každému, kdo tuto překážku úspěšně zdolá se uleví a teprve pak se naskytne možnost se umístit.Korok ho nesl k páté překážce ''Irské lavici''rovněž ji lehce překonal, dokonce skákal s rostoucí chutí - tlačil se dopředu.Se skupinou vedoucích koní se dostali do druhé fáze závodu - dlouhým nájezdem před tribunami cválaly na čtyřiapůlmetrový ''Hadí příkop''Kdo obstojí v těchto místech a nepropadne z čelního hloučku, má už víc než naději, tady už z pravidla běží budoucí vítěz.

Diváci zpozorněli, mezi známými se mihl také Chaloupkův zelený dres s červenou
čapkou, pod ním nápadně pádil ryzák se s křivenou nohou.Suveréně držel tempo se
špičkou pole.Jak odskakovaly metry dostihu, vyzdvihla se Chaloupkovi opovážlivá
myšlenka, že by snad mohli...Pobídl Koroka a on opravdu přidal!Na poslední překážku
Velké pardubické - Havlův skok - se Korok odrazil hned za vedoucím koněm a hlídal si
druhou pozici.Za lesíkem jako by se nadechl, nohy a trup teď pracovali jako obrovská
pumpa, vletěl do zatáčky a vyrazil do boje v cílové rovině!Žádný se však
nekonal.Korok se lehce odpoutal od vedoucí klisny Mohyli a s vervou, navzdory své
postižené noze se hnal k bílé věži s cílovími rozhodčími.Před
zraky přítomných diváků i u těch doma u televize se odehrál příběh málem
pohádkoví.Václav Chaloupka a Korok se stali vítězi 79. ročníku Velké Pardubické!
Senzační zpráva se rozlétla do všech stran, komentáře byli nadepsány palcovitými
titulky, desetiminutový fantastický výkon učinil z malého tandemu rázem slavný pojem!
Představate si to nadšení na židlochovském statku!Oslavy byly pravé moravské.

V závěsu za každým úspěchem a slávou se však tiše plíží závist a pochyby: nešlo tentokrát pouze o dílo šťastné náhody? Třeba se zas jednou osud slitoval a dopřál slabšímu... Na Chalupku a jeho koně teď dvojnásob dolehla tíha odpovědnosti - měli potvrdit své kvality a před všemi výkon zopakovat. A tak se na dráze "Velké" v roce 1971 opět objevil "pajdavý kůň" - Korok se svým jezdcem. V hledišti jim sice stovky fanoušků držely palce, pozornost na ně ale upínali i pochybovači, přesvědčeni, že kůň už výkon nezopakuje, dokonce že nezdolá ani "Taxis" - že skončí hned na začátku. Na startovní listině hlavního dostihu se skvěla celá řada jmen zkušených překážkářů, úspěšných z minulých ročníků: Vezna II., Neklan, Lukava, Nestor či Kostrava, s napětím se očekával výkon nováčka - zákupského Metála. Konkurence byla mimořádně silná. Chaloupka ale na nic nečekal, před Taxisovým příkopem začal Koroka razantně vyjíždět - koník pochopil a s elánem šel nad živý plot. Ve sníženém doskoku za živým plotem se na pár vteřin ztratil, pak ho ale všichni viděli, jak s jistotou běží dál. Dráha byla toho roku tvrdá a rychlá, bylo nutné dobře volit tempo a hlídat soupeře. Dopředu se dravě protáhl i mladý Metál s jezdkyní Evou Palyzovou - předváděl se jako nebezpečně rychlý kůň. Devítiletý Korok běžel svůj dostih zatím s klidem, celou dobu se spíš nechal pobízet. Věděl, že zatím "ještě o nic nejde". Jakmile však točili do posledního oblouku k cílové rovině, poznal, kde je a že tady jde naopak o všechno. Jako by jím projela jiskra: začal nápadně přidávat a zajistil si výhodnou pozici. Zaplněnému hledišti pak zopakoval to, čím šokoval minule - s Metálem sice svedl boj, ale nakonec proletěl cílem s náskokem dvou délek opět jako první! Zpečetil tak svoji zpochybňovanou pověst velkého bojovníka a vzácného koně - při vítězné promenádě dával najevo, jak ho těší přízeň davů, uměl svoji zaslouženou slávu prožít.

Na zcela mimořádném místě zaznamenávají dějiny Velké Pardubické ty, kteří v tomto nesmírně těžkém dostihu dokázali zvítězit třikrát (čtyřikrát se to povedlo jen legendárnímu Železníkovi - 1987, 1988, 1989, 1991) - do té doby se to podařilo jenom třem koním: maďarskému Brigandovi a anglické Lady Anne v 19. století a ruskému Epigrafovi na konci padesátých let minulého století. Jméno Českého resp. Československého koně na této listině stále chybělo... Židlochovičtí se nechali zlákat a riskli to: příhlásili Koroka s Václavem Chaloupkou do 82. Velké Pardubické v roce 1972. A vyšlo jim to dokonale! Jediný, kdo s favority dokázal držet krok - přes desítky přakážek až do cíle, byl Albertovský valach Mor - i toho však nakonec o jednu délku porazili. Polovina startujících koní tehdy po pádech dostih vůbec nedokončila, někteří z nich ještě bezradně přešlapovali uprostřed trati, když vítězný Korok už se nechal oslavovat před hlavní tribunou: jako vůbec náš první trojnásobný vítěz Velké Pardubické steeplechase!

Do brány státního statku vjel netrpělivě očekávaný, těžký trambus - řidič zacouval k dřevěné rampě. Na dvoře už se tlačil dav nadšených příznivců ze široka daleka, Chaloupkovi a jeho slavnému Korokovi vyšlo vstříc děvče ve vyšívaném kroji - na bílém ubrousku neslo chléb se solí. Z pódia spustila Moravská lidová muzika, nad hlavami dětí i dospělých se zatřepala mávátka. Po nataženém koberci předstoupil ředitel, aby přednesl oslavný projev - na závěr slavnosti vyvedli Koroka po schodech až na radnici, kde dostal ošatku cukru. S radostí se však již mísil i kus smutku: Korok se loučil - bylo mu deset let, na dostihové dráze už víc dokazovat nemusel. Za osm roků své závodní kariéry startoval celkem sedmatřicetkrát, z toho pětadvacetkrát zvítězil. Svým majitelům vyběhal téměř třičtvrtě milónu korun.

Korok se rozloučil se světem ve věku 21 let, když si během cesty do výběhu zlomil nohu v krčku a musel být utracen….

Nahoru